IAO je mezinárodní akce a soutěž v astronomii a příbuzných oborech, která se koná každoročně na podzim. Země, které se jí účastní, posílají kolem pěti účastníků v návaznosti na jejich národní astronomické olympiády. V Česku, podobně jako v jiných zemích, se na IAO dostává přes školní, krajské a národní kolo, na které navazuje výběrové a posléze přípravné soustředění.
Letos se IAO konalo ve Weihai na severovýchodě Číny.
O zmeškaném letu
Plán naší cesty z Prahy do Weihai zahrnoval přestup v Šanghaji, na nějž jsme měli dostatek času, proto se naši vedoucí již před cestou usnesli, že by bylo škoda promarnit dobrou šanci, a tak jsme se drželi návrhu, že se v Šanghaji projedeme maglevem. Maglev je vlak, který se pohybuje na polštáři magnetické levitace, létá tedy několik centimetrů nad kolejnicí. Nám něco takového zní až futuristicky, ale Šanghajští to považují za běžnou odnož veřejné dopravy.
Rychlost takovéhoto vlaku není prakticky omezena, nicméně na trati se nepohybuje rychleji než 430 kilometrů v hodině. Zajímavým zážitkem je sedět u okénka a vyhlížet vlak v protějším směru: při střetu se celá souprava zachvěje.

Tímto vlakem jsme dojeli na konečnou stanici, nicméně při cestě zpátky část skupiny nastoupila do vlaku (já, jeden účastník a jeden vedoucí) a zbytek zůstal uvězněn ve stanici a sledoval, jak jim závratnou rychlostí odjíždíme.
Nastala situace, kdy my jsme čekali na zbytek výpravy, zatímco oni již dorazili a spěchali k letadlu, poněvadž byli přesvědčení, že na ně čekáme tam. My jsme na ně čekali jinde.
Až jsme se přes velice drahé smsky domluvili, chvátali jsme k branám. Nicméně byla minuta po boardingu. Vzhledem k povaze tamějšího lidu jsme nebyli vpuštěni do letadla, i přes to, že letadlo čekalo, až vyházejí naše kufry, protože jsme se nedostavili včas.
Výsledkem bylo to, že jsme se metrem přepravili na druhé šanghajské letiště, odkud jsme asi o šest hodin později odlétali.
O samotné soutěži
Soutěžilo se tři dny. Nejprve probíhalo teoretické kolo, na jehož řešení jsme dostali čtyři hodiny. Jeho součástí bylo pět úloh různé složitosti. Byli jsme upozorněni na to, že pokud si budeme chtít odskočit, tak budeme sledováni. Není divu, že většina soutěžících návštěvu toalet oželela.
Druhý soutěžní den bylo pozorovací kolo, které probíhalo v noci, s dalekohledy. Toto kolo trvalo pouhou čtvrthodinu. Weihai, odkud jsme pozorovali, má 2,5 milionu obyvatel, takže obloha řádně svítí, podobně jako v Praze. Nicméně to, co po nás vyžadovali, bylo proveditelné za jakýchkoliv podmínek.

Třetí den bylo takzvané praktické kolo, které spočívá ve zpracování dat. Dostali jsme dvě úlohy, jedna byla o tranzitu exoplanety a druhá o atmosférické extinkci. Na tuto část jsme také dostali čtyři hodiny.
O soutěžících
Soutěžící byli skvělí a dobře jsme se spolu bavili. Až tak, že po deseti dnech jsme se jen s tíhou loučili. Nejlépe jsem si rozuměl s Bulhary a s Indy, ale se všemi byla zábava.
Bulhaři se nám v noci vplížili do pokoje, přemístili nábytek a výbavu pokoje k nepoznání; naše věci jsme našli ve sprše. Na oplátku jsme je odchytili do jaderného krytu pod hotelem. Tato menší rivalita již přetrvává roky.
S Indy jsme hovořili o různých věcech – od jídel až po kasty a náboženství, jejich názory na různé věci nás někdy překvapovaly, nicméně proto jsme se s nimi bavili.
O výsledcích soutěže
Soutěž je dělená pro mladší a starší účastníky, celkově z 14 zemí (ale 15 týmů, Moskva vysílá samostatný tým vedle týmu ruského). Tyto země jsou Bangladéš, Bulharsko, Čína, Česko, Indie, Itálie, Korea, Malajsie, Rumunsko, Rusko, Srí Lanka, Thajsko, Ukrajina a Vietnam. Mladších účastníků bylo 36 a starších bylo 26.
Výsledky nejsou vůbec špatné. Já ve skupině mladších účastníků jsem byl šestý, přede mnou dva Číňani, dva Rusové a Ind. To mě zařazuje do kategorie stříbrných medailí a zajišt’uje mi to postup na IAO i příští rok. Krom toho ještě Česko odváží bronz.
O Weihai a tamějších obyvatelích
Weihai má sice přes dva miliony obyvatel, ale to zdaleka neznamená, že je to velké město. Je zřejmé, že se jedná spíše o lázeňskou vesničku než o velkoměsto. Působí to na vás jako „nafouklá“ vesnice. Ano, domy jsou vysoké a cesty víceproudové, ale město ve skutečnosti nemá žádné centrum a jenom jednu menší památku.

Domluvit se je složité, poněvadž anglicky tam nemluví téměř nikdo. Všechny nápisy jsou v čínštině, pár nápisů jsme viděli psaných i rusky. Ale anglicky nic.

Při jedné z našich vycházek po městě jsme viděli skupinku lidí, jak si z kopce pouští obruče, přes které následně skáčou. Neváhali jsme a připojili jsme se k nim. Za nedlouhou chvíli si nás fotily desítky lidí.

Zboží v běžných obchodech je skutečně levné. Vyrazili jsme do supermarketu se sto juany, asi třemi sto korunami, za které bychom byli schopni vybavit skoro celou kuchyni. Rozhodli jsme se nekupovat suvenýry jako takové, ale spíše běžné věci. Při cestě domů jsme se cítili jako středověcí kupci, co z dálných východních krajů přivážejí porcelán, hedvábí a drahé koření.
Obyvatelé mají ve zvyku plivat. Kdykoli jsme viděli někoho procházet kolem koše, hlasitě si do něj odplivl.

Ve Weihai se nachází velká observatoř, která má dvě kopule na sousedních kopcích. V jedné z kopulí je dalekohled o průměru jednoho metru, v druhé je velký refraktor, kterým promítají Slunce. Jednomu Italovi se u tohoto dalekohledu zapálil svetr (podobně, jako když se lupou dá zapálit oheň, ale na větším měřítku).
O povaze tamější stravy a o tom, jak byla požívána
Čínské chutě nás poněkud zaskočily. Běžně jsme snídávali smažený řapíkatý celer s chilli a brambory s vanilkou, kterou tam zřejmě považují za koření. K obědu byla na výběr polévka z bílých hub s citronem a také něco, čemu říkali „layer cake“, tedy vrstvený dort. Na pohled to byla úhledná kostička ze žlutých a bílých plátků vyhlížející jako sladká pochoutka. Při ochutnání jsme zjistili, že jde o běžný český knedlík.
V jedné restauraci mimo náš hotel jsme se dostali i k vařeným kuřecím pařátkům, které Číňani bez rozmyslu hltali, jako by se nechumelilo.
Jedou z „běžných“ potravin, kterou v hotelu měli, byly tousty s marmeládou. Nicméně čínský tým (který jsme při jídle vždy bedlivě sledovali) se nenechal západní krmí skolit. Marmeládu nabrali hůlkami, rozmazali po chlebě hůlkami, poté jej uchopili do hůlek a ze stran postupně ohlodali.
O hlubinách našeho hotelu
Při průzkumu našeho obydlí jsme narazili na rozsáhlou změt’ neosvětlených místností s tlustými ocelovými dveřmi, jejichž zavírání připomínalo to na ponorkách. V některých místnostech byly desítky kol připojených na elektrické generátory. V podlaze byly hluboké otvory. Jednalo se o protiatomový kryt, podobné byly budovány i u nás. Jednalo se o skutečně kuriózní prostor, jehož podrobným mapováním jsme se bavili.


O Šanghaji
Šanghaj je velkoměsto v pravém slova smyslu. Navštívili jsme v ní hned dva mrakodrapy – druhou nejvyšší budovu světa o výšce 632 metrů a budovu s nejrychlejším výtahem světa.

O lidové republice
Obzvlášť ve Weihai má člověk neustále na mysli, že je skutečně v Čínské lidové republice. Každý druhý kanál v televizi vysílá vojenské přehlídky stíhaček. Mao je na každé bankovce. Když jsme přilétali, jedna strana letadla musela mít zatažená okénka, protože část letiště byla určena pro vojenské účely. Facebook, Gmail, Youtube a podobně jsou blokované. Oni si vystačí s něčím, co nazývají QQ a WeChat, což je čínská obdoba výše zmiňovaných služeb. Když zjistili, že jsme o nich nikdy neslyšeli, podivovali se, jak vůbec v dnešním světě můžeme žít.
Prakticky vším, co jsme viděli, jsme byli šokováni, a i proto se už teď těším na příští rok.
Marco Souza de Joode